Nadskutečno

Na poušti u klavíru sedí nahý,
čas vedrem taje
a po klávesách stéká.
Do vyprahlého kraje,
kam nezabloudí řeka,
noc přivane vítr vlahý.

Pod měsíční oblohou,
do písku vychladlého,
hráč uléhá nahý.
A čas má jeho
pevný řád a je drahý,
a leží mu u nohou.

Ráno usedá ke klavíru,
horko čas ohýbá do spirály,
hudba jej svléká.
Slunce rozpaluje skály,
tóny zní do daleka,
poušti psané na míru.