Šódží

Anotace: V antikvariátu jsem koupil překlad starokorejské poezie. Básně mají pevný řád. Toto jsou mé pokusy

1.
Když mráz svůj zatne dráp,
tu zem prochladlá vzdychá.
Když sněhu je až po okap,
je krajina smutná, tichá.

Okna zdobí z ledu květ,
však nelze k němu přivonět.

2.
Na stéblech trávy pavoučí sítě,
zdobené kapkami zářivé rosy.
Kolem létaly mouchy a vosy,
těm sítím vyhýbaly se hbitě.

Slunce tu rosu osuší
a svět pohladí po duši.

3.
Vrba se nad vodu kloní,
v ní smáčí své vlasy.
Na polích zlátnou klasy,
dívka své zraky si cloní.

Stále vyhlíží lásku svoji,
nepřichází, a dívka se o ni bojí.


4.
Labutě po vodě plavou,
jedna je černá a druhá bílá.
Ta černá tu bílou políbila,
s hrdě vztyčenou hlavou.

Slunce se k obzoru sklání,
je pozdě, už nemá stání.

5.
Z tváře sluncem znamenané,
dvě modré oči září.
V té mladé dívčí tváři,
úsměv nikdy neustane.

Vzduchem náhle zavoní,
květy mladých jabloní.

6.
Letní noc klidná a tichá je,
a do té opojné nálady,
uprostřed spící zahrady,
si cikáda svou píseň zahraje.

Krajina usnula tichým snem,
a vánek, provoněl ji jasmínem.

7.
Můj přítel – malý bílý pes,
když zastavím, zůstane stát.
Je u mě, když jdu spát,
to přiběhne i přes náves.

Má velké srdce a krásnou duši,
a až na zem dlouhé uši.