Kurtizána

Snad přirozeným dějem všech těch událostí,
nebo snad přirozením, co měla v sobě denně,
i její tělo začalo s obvyklou ranní nevolností,
když kdosi z nás do ní při coitu nastříkal své sémě.

Nabídky domů se zahradou už mi posílala,
přec se mnou ona nikdy předtím býti nechtěla.
Jistě se velmi bavila, když se mi vysmívala,
že vola našla, co špinavou práci za ně udělá.

Ach, jak vehementně drze tvrdila, že je to moje,
a stejný scénář jistě u všech, co v ní byli, byl.
Matka je jistá, otec nejistý — já už vím svoje,
že s tebou žádné štěstí, dívko lehká, bych si neužil.

V špitále břicho nafoukli jí jakýmsi plynem,
a chirurg, co s ním spala, dal si na své práci záležet.
Já doma psy jí osamocen hlídal, namol zpitý vínem —
nikomu dítě neznámé totiž nemělo nikdy náležet.

Snad že jsme všichni lidé v pravdě bezbožní
a hodnoty uznáváme jen, co vejdou do kapes.
Jako trest ona za to měla těhotenství mimoděložní —
no, však si jiné zase s někým, dívko lehká, brzo vyšlapeš.

Mě líto jí bylo po tom všem, čím si prošla,
šest týdnů od chlapů ona měla míti klid.
Čtrnáct dní na to mi zpráva od ní došla,
zda bych jí vizáž pro novou známost její mohl posoudit.

I psy zda bych jí nepohlídal při tom bujarém reji —
a já bych je ve svém zaslepení si k sobě věru vzal.
Však něco zlomilo se ve mně, a v nestanutém ději
já prostopášný život její jsem zachraňovat vzdal.