Měsíční sonáta II.

Hlásky přilepené na dolním rtu
jsou obtížené horkem polibků.

Zatím, co Petr již tuší druhé kokrhání
a tvůj muž na noční směně
proměňuje své ruce
na stránky zítřejších novin,
zatím, co se ve mně tak nesmyslně propadáš,
cítím na zádech tíži svědomí zítra
a pozítří v hlavě
spojené záchvaty štěstí a kocoviny.

Našel jsem ji.
Shýbala se ke sklenici
jako Sulamit k hroznům
a já jí všechna slova
hlásku po hlásce
okusoval ze spodního rtu.

Nikdy se oheň s vodou
nesetkaly v takovém zápase.
(Zrovna jsi vítala dceru,
která se vrátila z chmele
a tvůj muž byl
kdesi na dovolené.)
Nikdy mi hlava nevylítla tak vysoko.

Nikdy...

Svět se točí.
Je to karneval,
na kterém více či méně úspěšně
vyměňujeme masky.

ONA snad ještě existuje.
Peníze z nás tahají
poslední zbytky svědomí.

Byli jsme jen
robustní pijáci piva.

            3.10.1988