Pocity

Tak zas ťukám.
Za oknem ptáci
a den spěchá
a vše se vrací.

Pocit viny,
stres, života odřeniny.
Chtěla jsem létat na měsíc
a stojím tu nahá a nemám nic.

Den má svojí družici
a já stres na udici.
Padám do peřin bez slunce.
Mlčet neumím. Tiším splín.

Lásko, ozvi se.
Hlava jako dřevo.
Kýchám a přeji si Tě vidět nanovo.

A tak si zpívám písničku,
nejmilejší ptáčku,
aby jsi donesl něco do zobáčku
a já nemusela mít strach,
že mysl má nebude mít sílu psát.

Padám únavou.
Přání letí dálavou.
Pocity se řítí nadváhou.
Občas jsem sama sobě lavinou.
Další dřep a síly dojdou.
Stresem pod palbou.