Únava

Námahou sotva dýchá,
proti proudu svou loď vleče,
řeka si v poklidu teče
a nikam nepospíchá.

Stromy si ve větru šumí,
větvemi tichý vrhají stín
šepotu bělavých kopretin,
kdo vnímá – porozumí.

Znavený pod stromy sní,
duše mu o lásce zpívá,
únavou v očích se stmívá,
svět jenom v obrysech zní.