Kámen

Objala jsem kámen.
Byl suchý až na mou kost.
Paměť věků kroužila
a já cítila rok vzniku
toho šutru a dala mu ruku.

Sevřel mou tíseň
a brečeli jsme spolu až na dřeň,
kde krev se rozprostírá
a řekl mi účastnicky,
že smutek není moje vina.

Před ním stála jsem nahá.
Duše se smyla
a ze smrti probudila.
Občas teče voda živá.
Tonoucí stébla se chytá.