Všechny ty drobnosti jsi považoval jen za něco
co se nevyhnutelně muselo stát
myslíš
že doteď mi anatomie zázraku nic neříkala?
to co vidíš kolem je dědictví po tobě kterého si často nevážím
někdy se s tím
nedá žít
nemáš žádný důkaz
jenom ten nestálý pocit - že rozumíš obětem zimních večerů a stínů pod schody
i ty
máš v sobě cosi co vzdáleně voní
jako stará skoro zapomenutá víra v kohosi
najednou si něco uvědomíš
kostelní lavice v nás je z černého dřeva
klid v tu chvíli definuješ tvarem ovocného sadu s opadaným listím
v kloubech ti skřípe prach a zcukernatělý med
připomíná ti
jak těžko se zůstává tam
kde nic neznamenáš.
Pěkné Eliško.
RM.
22.12.2022 13:26:51 | Robin Marnolli
...co byl zázrak pochopíš až zpětně...
08.09.2022 17:08:45 | Marten
Ty máš ty básně vždycky tak upřímné a plné citu, čistá slova, mi naskočilo. Někdy nejde zapomenout. Myslím, že ani nechceme... Pro mne dobrý a silný text.
08.09.2022 08:41:18 | Philogyny
V kloubech skřípe ledaco, něco o tom vím...
07.09.2022 20:19:40 | básněnka
Jako bych tam byl..
07.09.2022 10:59:37 | vůně mraků