Na dně

Na dně skleničky
Se válí pravda
S roztaženýma nohama
Holka co neví
Nic o ctnosti
Nic o tom, kdy mluvit
A kdy mlčet

Nic o tom, že láska
Opravdu existuje
Že je barevná a bolí
A tak leží
Úplně utopená
Opilá vlastní mocí
Vědomím, že dvěma slovy
Rozbije zeď

Čeká na nadechnutí
Na chvíli ticha
Do něhož vpadne
Jako prudce
Odpálený míč
A když ta chvíle přijde
Ječí a sténá
Jako smyslů zbavená
Dokud nenaplní svět nenávistí

Potom se opře
O oblou stěnu sklenice
Pozdvihne obočí
A ze rtů, ještě vlhkých
Po tvých polibcích
Zaslechneš kruté:
A to je celý?
Rukama sevřeš hrdlo
Všichni tě pochopí

Přece musí!