Samomluva.

V hlavě mám obrazy,          

však slova mi schází.

Na stole papír, pero a tak:

zřejmě jsem zapomněl psát.

Ve vlaku, v kupé,

choulím se pod kabát,

dřímám a čekám na zázrak.

Za okny krajina mizí,

koleje různě se plazí.

Přemýšlím, co doma mí drazí,

a smutek ?, není mi cizí.

Když nemám nápady,

jsem k nesnesení,

vyvádím a jsem zvíře.

Vím, mám divné spády,

ale, to ještě nic není,

horší je, když jsem bez halíře.

To, co píšu tady,

to jen mi ujela ruka,

zvlášť, když jsem hlady,

to prožívám muka

a jsem bez nálady.

No hotový karusel,

nahoru, dolů, vlevo a doprava,

jak vybrat z mnoha zel ?,

zkrátka duševní poprava.

A o čem to píšu ?,

vlastně o ničem,

jen jsem měl potřebu psát,

je, ale, půlnoc, oči se klíží:

víte co, přátelé ?, jdu spát.