Potopa.

Na zlatém voze zlatý lučištník,

své zlaté šípy střílí,

byl za malinkou chvíli,

kratší než jen okamžik,

přikryt bílým oblakem.

 

A na vyprahlou zem

dopadl vlídný stín.

 

Z vyhřátých říčních zátočin

dolehl k nám vzdech,

to ryby téměř na zádech

vydechly úlevou.

Ožil sprahlý kraj, k nebi oči zvedá,

z blankytu je náhle šedá

a v dáli hromy řvou.

 

Kapky v prach se zaryly,

ty první, co zemi přišly na pomoc.

Začalo pršet a pršelo celou noc,

až k šedému ránu.

Provazy vody zemi poutaly,

vody tolik, jak v oceánu,

břehy se ztratily.

 

Vlny se doširoka rozlily,

sytily zem i jezera

a ještě téhož večera,

smazaly všechny rozdíly,

kde byla stezka, kde příkopa,

meandry řeky zmizely:

zrodil se vodní svět,

souš nebyla na dohled;

a kdy se vše vrátí zpět ?

Až slunce zlatý lučištník,

zlaté své šípy vystřelí.