Balada špitální

Anotace: Zážitek z předsváteční návštěvy v nemocnici v roce 2019.

Na sesterně na rehabce
rozčilená sestra v stoje,
santaklausskou čepici
v rukou drží a cupuje.

Saniťák si pohvizduje,
z dosahu jí kvapem mizí,
a před sebou odtlačuje
individuum jakés cizí.

Rehabka má totiž bonus,
nejen o pohyb pečuje,
což je vlastně její mínus,
neboť záchytku supluje.

Zvláště takhle před Vánoci,
kdy splín lidskou duši chvátí ...

Rozčilená sestra v stoje,
odeslala,
neb musela,
ochlastu kams do pokoje.

Na nic jí jest její čapka,
již se chtěla k svátkům odít,
agrese již po ní chňapká,
na ochlastu chce cos hodit.
/ale ví, že prostě nesmí/

Alespoň pustit musí páru,
to je jasné jí už hnedka,
komentovat do prostoru,
ozralého toho dědka.

A tak na chodbu se béře,
hlasem do fistule jdoucím,
a pak tam, kde tuší dvéře
pokoje záchytného ječí:

„To sem přesně věděla, tohleto. Zase jako vloni ... nadirigoval si ho sem doktor. Budou na Štědrej den spolu chlastat na lékařáku!!! Jako by to tady už nebylo ...“

Přikurtován
k loži
leží
dýše Sudetský ten děd,

obrace v sloup svoje oči,
do hospody chtěl by zpět,
není to však v jeho moci
zmáhá se jenom na zpěv.

Oddělením na rehabce,
stěna i strop již se chvěje,
úděsný hlas toho starce,
mečivě a hrůzně pěje:

„Es ist ein Ros entsprungen
auß einer wurzel zart ...“

Sestra s povzdechem začíná
chystat Neurol.
Pro sebe.

(v předvánočním týdnu r. 2019)