Balada o smrti.

Tělo mé zraněné na poli leží,

můj život pomalu mizí.

Dým zkázy stoupá ze strážních věží,

ta s kosou žeň svou sklízí.

Na bílých kabátcích skvrn krvavých máme,

že běl jejich, vidět již není.

Poslední vzkaz domů posíláme:

na polích ležíme, k smrti odsouzeni.

Už nevzejdou nám nová rána,

a nepadne již nikdy chladná rosa.

Tu snáší se krkavec, tu slétá vrána:

sbírá své duše rezavá kosa.