Starý muž

Starý tichý muž

V modrém županu

Často sedával

U okna po ránu

 

Jeho svět zmizel

Jeho duše s ním

Sám jako svůj pomník

Sám jako svůj stín

 

Na svém lůžku leží

Pohled do ztracena

Ruce kost a kůže

Bledé rty a ústa němá

 

Dveře se tiše otvírají

Za večerního šera

Do místnosti tiše vchází

Milovaná dcera

 

Tati, zazní prostorem

Její tichá slova

Když hladí jeho ztichlou tvář

Lehce, zas a znova

 

Tu jeho pohled hluboký

Pomalu se k dceři stáčí

Na jeho staré vrásčité tváři

Se krásný úsměv zračí

 

Mnoho let již uplynulo

Od oné chvíle souznění

Navždy však zůstal v jejím srdci

Ten vzácný obraz poslední