Meditace v dešti

Prší.

V dešti stojím nahý,

nahý jak pravda

a chlad mnou protéká.

Ztrácím vůli k ostychu i dech.

Co já vím o lidech ?

To, co každý, vlastně nic,

jen myslím si, že vím.

Když se pak vydám do ulic,

o almužnu neprosím.

Jen na dešti o trochu místa,

pár úsměvů napravo i vlevo:

jsem rozený pacifista,

starý chlap a žádné střevo,

i když v dešti stojím sám.

Jen tak si přemítám

a déšť mě stále smáčí.

Už slyším trylky ptačí,

když déšť ustává.

Vtom přešla mě únava,

Má vůle se vrací.

obléknu své šaty

a vracím se domů bez bot

a bez kravaty, začít nový život žít,

když starý nelze uchopit.