Studánka.

Lesní studánka, voda z křišťálu,

rosa – perly skleněné

o hladinu zvoní – je čas.

Vítr, opře déšť o skálu,

vyje, Bolestný hlas

hory zraněné

skleněné perly roní.

Dávno je tomu, čas nedočkavý.

Dno studánky sahá

až ke kořenům – staletých stromů.

Voda má sílu, voda se neunaví,

přichází, mizí, nečeká na pohromu,

avšak zdá se, že váhá

vrátit se pramenům.

Prameny stékají, dno studánky plní

vodou nezkušenou,

na odiv třpytí se a jásá.

Naber ji do rukou – chladem se vlní,

v tvých dlaních je spása.

Mraky další se ženou,

s nimi hromobití.