Eva.

Poslední jablko na stromě visí;

vzdoruje kalendáři.

Natáhni ruku a utrhni je, jako kdysi,

s růměncem v tváři - pro milého.

Lásku si, děvče, nevymodlíš, to vím,

jít naproti, musíš jí rázně.

A hlasem laskavým a sametovým

vábit, bez studu a bázně - toho svého.

Poslední jablko padlo ti do klína,

strom hlasitě oddechnul si.

Dobře ho opatruj, jsi, přece, jediná,

co milému je podat musí.