Z pražského okna

Slyším řev
a okusuji
po částech
Pardubický perník.

Okno je dokořán.
Vezou nemocné
v sanitkách.

Běžná rutina.
Praha není klidná.
Každý pospíchá
a káva rozlitá
říká, že dnes bude bez mléka.


Připadám si jako cvok,
co se honí
za pár grejcarů
a má červenou na semaforu.

Konec.
Únava na obzoru.

A vidina tíživá
v mlze.

Nikdy nebylo
a nebude domů.

Slza kroutí se
a ztrácí se
nevyslyšená v davu.

Jsem anonymní.
Tak umřu a zůstanu.
Zvykla jsem si
v krvi trýzně pojmů.

Sama sobě podám ruku
a báseň se zhmotní
v poslední závěť duše.

Minulost nezní
a barva ztrácí
svůj ret
bez retuše.

Pohladím vnitřní dítě.
Ať přežije.

Tma hoří bez naděje.