Léda

Suchou jehlou do čisté ryje mědi,
a bledá svíce skýtá mu chabý jas.
Když zeptáš se, nedoznáš odpovědi,
dál ryje své čáry, tenké, jako vlas.

Ruku mu žene chvat a múza v zaujetí,
hodiny nesčítá a necítí hlad.
Kterou, to, desku má; druhou, třetí ?,
ani dny nezačal počítat.

Svou představu pečlivě ryje,
hlavu má skloněnou, necítí záda.
V mysli zní mu vznešená melodie,
jeho představa tu píseň skládá.

Ráno je rytina dokončena,
jen tak, prostě, na stole leží.
Na ní labuť je a mladá žena,
ona spí a labuť, ta ji střeží.