Kartářka.

Podivnou kartu přede mě položila,
na ní s kosou stojí kostra bílá,
znamení marného života.

Dívá se zmateně, je zaražená,
sama se bojí, ta čertovská žena,
zoufá si, pryč její je jistota.

Zkouší to znovu, doufá, že
nová, lepší karta se ukáže,
marná snaha, její, byla.

S výčitkou v očích na mě hledí,
hlas třaslavý, jak nohy na náledí,
neví, jak lépe by posloužila.

Ty karty jsem vzal a zamíchal,
kartářce sejmout jsem balík dal,
ztratila dech a zděsila se.

Svou kartu přede mě položila,
na ní s kosou stála kostra bílá
v celé své mrtvé kráse.

P.S.
I kdyby karty si vyložila
na život, o kterém snila,
s tou kartou nedočká se.