Ztracený

Ve světě lidí
se cítím být ztracený
srdce se stydí
pod tíhou kamení
a tak se schovávám
po nocích ve stínech
kde podléhám obávám
že jednou ztratím dech.

Rozhodně nejsem syn
bohatých šlechticů
matku i otce ctím
od dětských střevíců.
Oči mám po mámě
táta mi fortel dal
nechtěl bych přehánět
ale vždy jsem je miloval.

Okolo horkého
moc dlouho nechodím
jsem synem prvého
tak kamenem nehodím.
Do davu nepatřím
je mi spíš na obtíž
s ďáblem se nebratřím
na krku nosím kříž.

Zahalen do stínu
po světle pátrám
v odraném kostýmu
po tmě vpřed šmátrám.
Po cestě rozdávám
pouťová štěstíčka
které si schovávám
jako sny za víčka.

Po světě bloudím
a přece nic nehledám
nikdy nesoudím
neboť jsem souzen sám.
Do světa zítřka
se už moc nehodím
až zaklapnou dvířka
tak svůj stud odhodím...