Návraty.

Kabát má ke krku zapnutý,
bílý šál za sebou vláčí.
Před ním stařík ohnutý,
svou kárku tlačí.
S prvními paprsky slunce
domů se vrací:
nohy má neklidné,
občas se zapotácí,
ale jde dál.
Tak rád by spal,
jenže domů,
má to daleko a boty ho tlačí:
zoufale pomalu kráčí,
a slunce je výš.
Rád by se svezl, drožku, však, nevidí.
Těm, co se vezou, jen hrubě závidí;
... co naplat, po svých jít musí.
Ještě chvíli to zkusí,
až tam k té lavičce.
Tam posadí se a nepůjde dál.
Zdříml si a - nastal karneval:
policajt před ním stál.
Tak, mladý pane, vstávat !
Vstávat, nebo jdou se mnou
do separace.
A řeknu jim, není to žádná láce,
domů jdou, raději, spát,
ať s nimi se nemusím otravovat.
Kabát ke krku upjatý,
smutná postava.
Řeknu vám, ty ranní návraty,
jsou pěkná otrava.