byl jednou rytíř smutnější
než krajina po dešti bývá
obloha krví politá
když den k noci se sbírá
v jeho očích kamenných
vodopád skrytých slzí
jel po cestě polní
jenž v dáli se ztrácí
na prsou kříž jak sníh
pro nějž snad jede se bít
v duši prázdnou lidskou lhostejností
kterou v boji zraní
prašnou cestou
myšlenky zvoní
ví že je dobré se mít
jindy v odříkání žít
teď však neví
na co myslí
vždyť jede po cestě
neznámé životem