Cestuju tmou už tak dlouho

cestuju tmou už tak dlouho

je to tma o vodě 
nekonečný prostor vln 
bez úmyslu zabíjet 
přestože převyšují celou moji bytost 

je to tma o cizím městě 
ve kterém se bojím chodit sám 
přesto šťastný z každého nového kroku 
ale je málo času 
tak málo času dostihnout klid 

je to tma o letu 
a není možné předvídat ani čas 
ani místo ani bezpečí 
pouze čekání v nedočkání 
a zvědavost se tlačí z očí do okénka 
odkud nelze spatřit nic než vodu 
nebo město kterému nelze rozumět 
jako bych se díval na své srdce shora 

je to tma o rodině 
která pořád někam spěchá 
trpí nemocí 
umírá 
o rodině která málokdy je pohromadě 
a nemá možnost zastavit svá těla 
aby prosvítila černotu 
nezastavitelného času; 
aby řekla kolikrát váha lásky převyšuje 
jejich sobeckost 

a je to tma o lásce 
která vždycky stojí ve tmě za rohem 
nedosažitelná 
jako cit co zůstal pouze aby připomínal 
že je něčím zcela jiným 
bezbolestným 
soběstačným 
volným jako verše o tmách 
které mají společného jmenovatele 

cestuju tmou už tak dlouho 
že píšu 
jako bych spal