Mám divadlo bez publika

1)
Mám divadlo bez publika
jen prach a ticho sedí v sále
Opony jsou z pavoučích sítí
a kulisy nám dělá světlo lamp

2)
Moje loutky mají oči z jezer
a ústa z polámaných ručiček hodin
Každá zná jen jednu repliku
a všechny mluví mým hlasem

Ref:
Nitě mi vrůstají do prstů
už nerozeznám, kdo hýbe kým
Když zhasnu světla, ožijí
tančí mi v hlavě jako na jevišti
A já jen poslouchám, jak se smějí

3)
Jedna loutka se v noci zatoulala
a vrátila se s kapsou plnou listí
Řekla, že za rohem leží podzim
a že uvnitř na nás věčnost nečeká

4)
Začala jsem jim šít křídla z not
těch, co mi zbyly po starých písních
Nechtěly si už hrát na války a lásku
chtěly slyšet, jak mluvím bez scénáře

Ref:
Nitě mi vrůstají do krku
když zpívám, mění se mi hlas
Když zhasnu světla, slyším kroky
ne moje, ne lidské —
jen ty, co se vrací do dřeva

bridge
Jednou jsem usnula s rukou ve vzduchu
a ráno visel na provázku měsíc
A já poznala, že bohové jsou také loutky
jen mají víc herců pod sebou

5)
Teď mi zbyla už jen jediná
má jméno, které mi připomíná déšť
Každou noc mi šeptá do dlaní:
„Nejsi sám, dokud ještě píšeš.“

Ref:
Nitě, co vedou ke hvězdám
se třepí, když zataháš za srdce
Já už nechci hrát — chci se nechat vést
a poznat
co jsou mé loutky za lidi