blues pro okruh tělem

Začal jsem u spánku —
tam, kde vlasy přecházejí v šelest
a čas se počítá podle mrknutí.
Bylo ráno, když jsem poprvé
zabočil za její ucho.
Znělo to tam jako ticho
v chrámu, kde se šeptá
jen v přítomnosti slunce.

Krk měl chuť
po citrónové trávě a minulém smíchu.
V ohybu ramen
ležela čekárna pro doteky,
co si nejsou jisté,
jestli smí zůstat přes noc.

Zastavil jsem se na hrudní plošině —
dva kopce se stíny
a mezi nimi seděla
malá kavárna,
kde se podávala horká mléčná řeč.
Objednal jsem si pozornost,
dostal jsem pohled,
který trval až do páteře.

Podél žeber foukal vítr
a pod každým z nich
bylo zakódováno jedno tajemství.
Napočítal jsem jich dvanáct,
ale nejsem si jistý,
jestli jsem někoho nevynechal.

U pupíku jsem zabloudil.
To místo má vlastní gravitaci.
Vtáhne tě,
ale nikdy nevíš,
jestli je to začátek cesty,
nebo její stejnoměrný střed.

Stehna byla jako silnička
vedoucí krajinou,
kde každé odbočení
znamená rozhodnutí.
Na pravém koleni měla jizvu
ve tvaru komety.
Řekla, že spadla z kola,
ale já myslím,
že to bylo v jiném vesmíru.

Kotníky — dva přístavy
pro unavené cestovatele.
Posadil jsem se tam
a poslouchal,
jak si její cévy povídají o tom,
co všechno už nosily.

A pak jsem se vrátil nahoru
— ne kvůli cíli,
ale protože tělo není mapa,
je to kruhový objezd,
kde se neodbočuje,
jen zpomaluje,
abychom stihli zahlédnout
to nejdůležitější.