Dvě rychlosti

Když odejdou do školy,
zůstává tu jen ozvěna jejich hlasů,
vtisklá do polštářů,
rozházená po koberci
mezi lego kostkami
a neuklizenými ponožkami.

Na policích suvenýry z výletů
kamínek z hradu,
skořápka z moře.
Teď jsou to jen tichý svědkové
okamžiků, které už se nevrátí.

Na stolku malé lahvičky s laky,
růžový, fialový a třpytivý,
duha vedle kosmetického zrcátka
kde se poprvé zkouší barva
na nehty, co teprve hledají,
kam zamíří jejich sny.
Dvanáct let zkoumá své odrazy
ve skle, co vrací jenom tušení.

Přáníčka z barevných papírů
co mají srdíčka a zářící třpytku,
šeptají „mám tě ráda"
zatím do prázdna.

A na menším stolku,
stáj pro koníky a farma,
pejsek a vedle kočička,
všechna mají svá jména
a své příběhy,
co si večer vyprávějí.

Na stěně visí nakreslené světy,
slunce s kostrbatými paprsky,
víly a krásné princezny.
Sedmiletý svět, kde vše ožívá
a kouzlo má každá čára.

V koutě zajíček s vyšitými srdíčky,
a vedle sedí noví kamarádi,
jeden pamatuje první slzy,
další se teprve učí,
jak si získat důvěry.
U starší už jen ten nejmilejší,
co přežil čistku dospívání.

V tomto pokoji
čas běží dvěma rychlostmi
jedna ještě staví pohádkové hrady,
druhá už je boří
a v jejich troskách,
hledá svou vlastní tvář.

A já stojím u vchodu
jako tichý strážce přechodu.
Mezi botami různých velikostí,
mezi pastelkami a rtěnkami,
a vnímám, jak se mění
jejich životní mapy.
Jak se z „mami, podívej se"
stává „ale, mami, nech mě",
rychleji, než si stihnu
najít zpáteční cestu.