muzeum voskových figurín

Figurína v šatech císařovny
má pod sukní
ztracený mobil.
Nikdo jí ho nevyndá.
Je to její tajemství
a zároveň jediný kontakt
s tím, co se hýbe.

Kolem nosu
Einsteinovi
náhodně krouží moucha.
Nedosedne.
Ale když přijde správný stín,
usadí se mu na rtu
a šeptá teorii,
která nikdy nebyla publikovaná.

Z reproduktoru v rohu
zní zvuk dechu,
ale není to nahrávka.
To jen vycpaný Napoleon
má v hrudi dutinu,
kde se usadil průvan.

V dětském koutku
někdo zapomněl klíček
od natahovací panenky.
Sedí v rohu
a čeká,
až jí ho někdo opět zasune
do zad.
Zatím se učí
být trpělivá.

Noha tanečnice
je nepatrně vybočená.
Každou noc se posune o milimetr.
Za rok
bude stát čelem ke zdi
a dívat se na vlastní stín.

Na lavici u vchodu
někdo nechal svetr.
Z kapsy trčí vstupenka
na včerejší den.
Má přetržený roh
a na něm otisk palce
z laku na nehty,
který už se v obchodech neprodává.

Průvodkyně
si ráno obléká kabát
a kontroluje,
jestli všichni dýchají stejně.
Pak zhasne světlo na chodbě
a figuríny si oddechnou,
jako by to byl
jejich jediný soukromý čas.

Za poslední vitrínou
je voskový list
s nápisem „Nešahat“.
Ale co když ho jednou
někdo přečte tak zlehka,
že se rozplyne
a figuríny
budou muset rozhodnout,
co dál?