V útrobách mé hrudi visí ramínka

V útrobách mé hrudi visí ramínka
a na každém z nich: kůže
kterou jsem si oblékla omylem

Kdysi voněla jako sny
a tak jsem ji nosila
celé dětství

Pod jazykem se mi usadily larvy vzpomínek
Každé ráno je loupu do šálku
Zvoní
jako klíče od domova
kterým byl jen sklep
v cizím těle

Hážu ořechy proti zrcadlu
krk se mi tam vždy vrací jako první
pozná jizvy

Ale oči?
Ty zůstávají
zavěšené na stropě nad postelí
a sledují mé sny pozpátku

Dnes mi zemřela levá paže
Zahnívá pomalu
ale s úctou

Učila jsem ji šeptat
ale teď jen křičí slova
která jsem nikdy neřekla
ale vždycky toužila je slyšet

Za oknem chodí mé vlastní nohy
a nosí neznámého člověka
Ale já poznám jejich krok
Jak našlapují na prsty
jak klopýtají vždy
když cítí vlhko
- vlhko, které ve mně roste
jako plíseň vzpomínek

A když se konečně zavřu
mezi stěny svých hrudních kostí
mohu si pověsit ticho
na ta ramínka

A zkusit si z něj ušít kabát