U zubaře v křesle

U Národního divadla
vidím dívku v černém
a já v bílém.

Nevnímáme občas
děje v kulturním prostředí.
Utíkám, liší se okamžik.
Jen cítím,
že auta jsou v příměří.

V čekárně vytáhnu los.
Nevyhrává.

Z křesla zubaře se z protějších balkonů
vysmívá holub.
Je dokonalý,střídání poloh
mu je příjemné.

Jsem tiše s otevřenou pusou.
On má svobodu a já ne.
Představy trvalé.

Černo a už běžte.

Byl tam vůbec?

Odcházím
s prázdným pojmem
z klimatizačního deště.
Uf.