Óda na loutnu

Loutna, ta zvětralá studnice hlubin
leží tu v popelavém stínu stél
Její tělo, v žáru staletí zkřehlé
zvrásněné v chodbách svého dřeva
vydává mdlé, temně skelné záblesky

Ó, loutno –
tvé struny spleteny jsou ze suchých žil
a naplavených cév času
Z rozbitých pilířů chrámů
povlávají vlákna pavučin

Kdo pohladí tvůj hřbet
ten okusí váhu zapečetěných zpěvů
z jejichž hořké pryskyřice
odlévají se klece pro lidské sny

Ve tvých dutinách vzduch stojí
je ztěžklý kadidlem dávno vyhaslých ohňů
a každé z tvých žeber
je jako schránka paměti
a láme se pod nánosem zkamenělých dní

Ve tvém lůně, pod zvětralou rozetou
spočívá prst člověka
který se kdysi odvážil naslouchat
a jehož krev byla vpita
do hořícího dřeva

Ach, jak těžce se nese tón
když prodchnut je tíhou solných žil
a když ozvěna jeho se zaryje
do podloží pohřbených zahrad
kde květy vyrůstají již slepé
a jejichž kalichy jsou plné bláta a oharků

Ó, loutno, ty chrabrá nositelko dávné bolesti
tvé tělo chvěje se jako kalná hladina
a hmatník tvůj jest popraskaná stezka
vedoucí skrze žhnoucí šepoty světa

A kdo rozechvěje tvé srdce
ten slyší, jak v tvých žilách
plápolá prastarý žár
v němž každý tón je něčí úzkost
přeložena do jazyka květin