Sedmikráskové chvíle

Sedmikráskové chvíle

 

Na dně potoka

leží ticho,

jen čistá voda

se občas zakalí,

když dvě ruce

sbírají říční kamínky.

 

A vzpomenu si

na krásné chvíle

s maminkou,

a na pohled vzhůru –

„Vidíš ten mráček?“

říkávala.

„Je jako beránek.

A ten druhý vedle něj?“

„Ano, mámí, ten vypadá

jako pejsek.“

„Přesně jako krásný den

s tebou.“

 

„Mámí, proč mi podáváš

tu sedmikrásku?“

„Jednou ji takhle

budeš trhat –

lístek po lístku –

a říkat:

má mě rád,

nemá mě rád.“

„A proč?“

„Protože jen život

umí přinášet

takové krásné chvilky.“

 

A dnes vidím

svoji dcerku

s její malou dcerkou,

jak říká:

„Vidíš ten mráček?

Je jako beránek.“

„A vedle něj –

krásný pejsek,

maminko, vidíš?“

„Ano, zlatíčko, vidím.“

 

A jak jí dcera

podává sedmikrásku,

dcerka volá:

„Budeme trhat lístky

a říkat –

má mě rád,

nemá mě rád?“

„Ano, budeme,“

odpoví jí maminka

s úsměvem.

 

A já jen tiše stojím,

dívám se na ně

a v srdci šeptám:

„Tohle jsou ty

nejkrásnější chvíle –

a za ně,

děkuju.“