Amplion

****

Dát tak hlasu amplion,

co ve vzpomínkách hladí mě,

zpíval by mi posmutněle,

zpíval by mi upřímně

o dřevěných lavičkách,

o výhledech na pole,

o krocích bez ozvěny

a o setnici ztemnělé,

kde portrét na zdi visíval

a strop byl vyšší než-li nebe, 

                                  odkud            bylo vidět na náves

                               a odkud           láska nikdy neodjede.

A ruce zlaté, sešlé časem,

ty obepínaly můj svět.

Dát tak hlasu amplion,

hlasu mojich dětských let.

****