Z úst starců vyrůstají mladé stromy

Z úst starců vyrůstají mladé stromy
a jejich dřevo je průsvitné jako dech

Na těch větvích visí hořící ryby
a když se jich dotkneš
světélkují

V jícnech jsou sály
kde zvony neznějí
Jsou dlážděny sklem z lidských očí
a pod kružbou portálu sídlí sova
která mlčí
a klove do hodin

Zde rodí se, co nikdy nebylo
a přece dávno ví, že brzy bude spát
Zde zubatý smích rozbíjí porcelán
a s krví mísí se roky i staletí

Čí ruce třesou vyhaslou svítilnou?
Čí jazyk jazykem je druhé hlavy?
Kdo jednou vyměnil si lebku s holubem
a od té doby slétá z chrámových střech?

Zde pod klenbou klíčí druhý svět
Tam dřevo pláče, když se probouzí
A kůže tvých zad zvedá se jako závoj
když křídla volají a anděl je figurou
ze světla a hadrů

Tam rány voní po čerstvém chlebu
a z jizev se tvoří slova jmen
Jsou ale psána z rubu našich dlaní
a nelze číst
dokud se kůže nesloupne

Pod jazykem je noc a pod ní dům
v němž ženy chovají svá druhá ústa
krmí je svým dechem, vodou a strachem
a pak je hladí
aby umlkla

A vše, co kdysi svítilo a zvonilo
se v prachu zalklo
v šepotech zlomilo
Jen sova klove
Klove do hodin