zlatý špendlík vážky

Stojím na břehu Vltavy,
kde vážka zkouší svůj modrý kabátek
na těle světla.
Řeka mu šeptá:
„Pozor, ať ti nespadne do záhybů
stín Karlova mostu.“

Máma by řekla,
že je to špendlík nebes,
kterým si přišpendlily hvězdy
noční košili.
Ale já vím, že je to jen cárek ticha,
co se zachytil
na špičce rákosí.

Když odletí,
zůstane po ní jen třpyt,
jako když v katedrále svatého Víta
spadne z oltáře zlatý špendlík
a nikdo si toho nevšimne
– kromě anděla
s prošlápnutýma křídlama.

A pak ten pocit:
celé dětství je najednou
jen tenká pavučina
natažená mezi dvěma dešti,
na které se právě rozhoupala
jediná kapka
plná odrazů