Studánka

NÁZEV: Studánka

Jsem v lese u studánky,
v klíně nese posvátnost.
Třpyt na její hladině,
nese nevinost
je pro mě chrám — i když nejsem svatyně;
mám cudnost...
jsem jen žena,
co cítí ochranitelnost
ozvěnu a tichost...

Kdo její poselství pochopí
kouzlem ho obklopí
kdo vnitřní krásu spatří
tomu celá patří
Kdo si jen bere, a činí nároky,
bude splácet velký úroky.

Studánka zpívá, něhou pohladí,
celá se otvírá, čistě naladí.
Aby nezůstala vyprahlá,
příroda má pravidla :
když bereš — je třeba i dát,
když probouzíš — nech tak

I slunce někdy nezná lítost
do dna ji vysává.
Přesto vezme ho na milost
znovu ze sebe rozdává.
V průzračnosti vidím tvář,
zrcadlo mi šeptá: „Poznáváš?“
dávej pozor komu dáš...!
I síla je zranitelnost a je třeba opatrnost.

„Pamatuj: co probudíš, to hlaď a chraň.
Když piješ — nezapomeň i napojit. Voda si pamatuje.“

Když přijdou ti, co chtějí jen pít,
bez úcty brát a neplatit,
umí nastínit nejen zář
pozná kdo je lhář...
v hloubce studánka ztichne a zmizí,
a pramen se v kameni skrývá jak cizí.

A tak cítím...
spojitost
Že třeba je rozeznat skvost...
Špinavé řeky -ty už mnohdy přetekly
nejeden MOST

A je jich pořád dost....