Než se zhroutí svět...

 

Hrozivé ticho lomozí světem

v žilách nám vře tušení

noří se ve stmívání radostí

a chvění strachu vtrnulé do mozků

bytostí zahmožděných do otvorů po hřebech

vytlučených věřícími ve spravedlnost

 

a život jen v labyrintech otisků prstů

posledních stop lidskosti

přeludovost nadějí pro zpětný chod

co nedá průchod emocím budoucího znovuzrození

 

až chladný stroj odkudsi zaútočí

chladná bezcitná emoce zhmotněná ve zbraň

emoce nabitá negativností z lidí Země

 

v záchranu věří král nekrál… čistá víra v život

král víry pro věčnost světelné krásy

nikoliv neprostupně zavalené tmou

 

síly spojené pro Zemskou kouzelnost

kdy stroje z podzemí vyjedou a silou svou

pohltí zlobu všech duší, mozků i komputerů

vyrvou z rozpáraných kostí zlo

a neklidné spáče vyčnívající ze snů

přibijí gravitací k dlažbě pokory

 

stroje našich předků z podzemí

co tváří se tajemně jak sochy Moai

 

i v sochách rozezvučí se tisíce let skryté motory

 

a Země dávných spřízněných kdysi zatracených

začne se bránit a probouzet, zánik odvracet

 

naděje našimi srdci projede jak ostří nože

v tiché předtuše než Země své bojovníky

proti zlu, závisti, násilí, víře i nesvobodě vyšle

a sama sebe znovu a znovu povznese

Země jak už mockrát a jako vždy

přežije

 

s námi či bez nás… to nedůležité je…