Před úsvitem

Dnes v noci jsem se probudil. Venku byla ještě tma. A já ti chtěl poslat něco pěkného. Něco inspirativního, povznášejícího, pravdivého. Něco, co ti zpříjemní den.

Ale nějak to přede mnou stále uhýbalo. A tak jsem zkusil něco, co nedělám často.

Sebral jsem všechno odhodlání a s vědomím, že vůbec není jisté, co tam najdu, v meditaci jsem se podíval do sebe.

A najednou jsem padal do obrovské hloubky. Všechno kolem potemnělo a pád samotný tím přestal být patrrný.

Bylo naprosté ticho. A bylo to, jako by se zastavil čas.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná hodiny. A možná jen čas mezi dvěma nádechy.

Pak jsem v hloubce pod sebou uviděl sotva patrrný červený bod. Zvolna nabíral na intenzitě a velmi pomalu se zvětšoval.

Zvědavost a napětí mi nedovolily dívat se kamkoli jinam. Bod rostl a jeho světlo sílilo. Zvláštním způsobem pulsovalo a s každým pulsem se rozlévalo víc a víc do okolí, aby rozpouštělo hranice mezi jakýmkoliv tady a tam, mezi teď, předtím i potom.

Nakonec bylo všudypřítomné.

Pak jsem začal pociťovat, jak mě prostupuje. A v srdci se mi zhmotnil pocit, který jde stěží popsat.

Bylas v něm ty, byl jsem tam já a bylo tam všechno krásné, co se dá zažít v jednom životě, pokud se láska, Láska a LÁSKA setkají ve dvou lidech.

Už víš,
proč je pro mě tak těžké

říct ti jen:

Miluji tě...

AI zhudebnění podkresu a recitace tady...