Ona

Jakoby jen tiše a trpělivě čekala
tak trochu rozechvělá
zahleděná do svého těla
jakoby milovala žhavé plameny
i prameny mezi kameny chladu
a na své břehy oceánů
člověka zvala otevírajíc bránu
poznání všehomíra Lásky
a vesmírné laskavosti

jakoby nabízela pravdu reality
s noční bezesnou oblohou
do nitra zasažená skutečností
třídící bez milosti zrno od plevy
spřízněná plující nekonečnem
otevírajíc dávné chlévy zapomenuté
prstarých časů naslouchajíc hlasu vesmíru
hlasu těch kteří už tu dávno byli
do stél a pyramid svá moudra skryli

ta slova dávno vyslovená
hněvem nezraněná
ta slova bez autorů
bez potřeby vnucovat
jen s touhou život zachovat nevínný
jen laskat se s vůní krajiny
tam kde květiny vládnou kráse
…
ano matka ona už to dávno ví
že je možné se vracet v čase.