Nudle s mákem

Večeře v přízemí v panelovém domě
hospodyní byla značně odbyta.
Možná, že žili spolu takto skromně,
a snad on najedl se před smrtí dosyta.

Se lžičkou v ruce upadl na zem,
v posledním živoucím stavu.
„Tohle to jíst? Copak jsem blázen?“
Možná, že šlo jen o zástavu.

Smrtka si nikdy nevybírá,
kdy, kde a jak nás skolí.
Vždy přijde — v pondělí nebo v neděli,
v každé světové metropoli.

Jenom ty nudle, ty tam zbyly,
poslední večeře toho pána.
No — tak dnes jim v hrnci neubyly,
část byla viděl jsem i cukrem posypána.

Lžíci jsem vyndal mu z prstů sevřených
a v lůžko dřevěné uložil ho zlehka.
Naposled pohlédl jsem do očí zemřelých.
Ach, Pane na nebi — budiž mu už jenom země lehká.