Tluče do okna
touha
vyrytých stop
co nosím od svítání
propadá se
kamenná deska
do propastí doby
vyvřel
pramen malý
jasný
kopyty žití
nezkalený
vem ho do dlaní
..ochutnej..
nesmrtelné ticho
hlasu Lásky.
Pokud je ještě z čeho pít a pramínek ač malý,ale je-je naděje,že se touhy opět spojí.
23.04.2007 19:39:00 | s.e.n
Litologicky je to zcela jasné. Morfologie zde sehrála svoji roli, horninový blok uvolněný erozivní činností umožnil uvolnění hydraulického napětí ve zvodnělé vrstvě...ale o tomhle tvá báseň určitě není, viď :o)
23.04.2007 10:05:00 | Mourek
..no možná..ale do těch propastí ..se propadá ..kamenná
deska..a když se propadá..dolů..nejspíš je nahoře..a pramen..vyvěrá..až deska propadne ..tudíž je nad tou propastí.. :-)
21.04.2007 21:01:00 | isisleo
hmm myslel jsem že prameny vyvěrají nad povrchy a ne do propastí, tu bych pramen dával jako aspekt naděje a optimismu, tím se mi báseň zkazila
21.04.2007 20:31:00 | Pavel Kotrba