Krajka

Za ranního kuropění, skrze tu šedou nepropustnou hráz přítomnosti.
Jsem strnut paralízou, snaže se vzepřít plynutí.
Ale co to je? Je to čas?
Není.
Je to chiméra předešlé noci.
Bloumám novým dnem a vím, že bych měl být poučen z minulých chyb.
Nejsem.
Jsem nepoučitelný snílek, omotán krajkou z vlastních dojmů.
A přece se jednou vymotám.
Až si pro mne přijdou.