Důvěra

Bývá prachem usedlým léty na srdéčku,
pod vrstvou jednolitou, přikryto tluče v bezpečí.
Dokud neuštědří křivdou tečku, tiše za bezvětří.
Rukou zbitou stvrdí zlovůli něčí,
zabolí a lehce oklepe se.
Avšak chomáče prachu,
už po okolí vítr nese.

Už beze strachu,
zrcadlí se v tvářích tvých známých,
tak věrně, jak úškleby tvé po ránu v koupelně.
Vítr ji odvane mezi stromy do pralesů,
jakmile zakvílí...
„Když nejsi jako my, radši skoč z útesu!"

Duši na cáry rozmetanou,
když ve vlnách slz necháš srůstat.
Tvé kusy sebe odřeže stranou,
aby i ve snách, pláč mohl ustat.

Jako dítě je věchýtkem, domkem z karet,
smítkem stojícím na párátkách.
Balónkem uneseným vánkem,
ten rád dul ti v přihrádkách.

Starší sílí a bez únavy roste i v džungli ztracena.
Když o ní přemítáš a chvíle věnuješ té tváři prosté
a ve snech hladíš vlasy po ramena.
Jinak ti důvěra připomene i sirky,
škrtlé shoří během chvilky ...