Maska

Na rtech ti věčný úsměv hraje,
každý tě vidí jen se smát.
Za maskou však se hraje
tah, jímž ti osud dává mat.

Smích je štít, i tichý klam,
hradba co chrání před světem,
ale uvnitř každý starý šrám
rozkvétá temným poupětem.

Lidé bývají slepí k lidské duši,
stačí jim jen levný smích.
Že ti srdce v hrudi buší,
je většině jen na obtíž.

Klam stal se pro ně vzácným darem,
tichým paktem pro vlastní klid.
Proč pálit se tvým vnitřním žárem,
když stačí jen tvou masku ctít?

Když nepláčeš, problém není,
jsi pouhou kulisou všedních dnů.
Tvůj smutek? Jenom vyrušení
z jejich bezduchých a mělkých snů.

V tomhle divadle jsi vždy cizí,
v té komedii bez tváře.
Až tvůj úsměv spolu s tebou zmizí,
zůstaneš sám v tichu žaláře.

Pak přijde den, kdy síly dojdou,
a maska praskne jako led,
tvé prosby prázdným světem projdou,
však neozve se odpověď.

Tu pravdu pil jsi douškem stále,
když v davu cizích lidí jsi se smál:
že v tomhle velkém maškarním sále
jsi celou tu dobu... sám jen stál.