Anděl, či ďábel?

Kůže jak alabastr,
dech sladší než hřích,
v ozvěnách ulic
zní tvůj svůdný smích.

Lákáš mě blíž
tou nevinnou tváří.
Vteřiny hasnou,
když rozum se ztrácí.

Srdce mi buší,
když na mě se díváš.
Proč v hedvábném rouchu
křídla svá skrýváš?

Proč tvoje oči
tak temně mě hladí?
Jsi anděl či démon,
co duši mou svádí?

V zorničkách jiskří
sám pekelný žár,
jsi líbezný přízrak,
či osudný zmar?

Máš úsměv anděla,
oči však ďábla,
v nichž každá naděje
už dávno zchladla.

Tvá něžná slůvka
stékají ze rtů jak med,
v žilách ti koluje
ten nejčistší jed.

Křídla máš z popela,
v srdci jen mráz,
ďábel s tvou tváří
mě dostal...

Zas.