Na Parnass a zase zpět

I když svět skýtá nám na mnoze vzácných divů,
 mně přece nejlépe je jako básníku
 daleko nad zemí, kde Foibos na tětivu
 své šípy pokládá a metá ve mžiku.

Snad jeden z těch šípů mě potrefil, neb vzývám
 nadevše půvaby, vzlet umných, dávných děl
 a teskně na sochy, na kanavy se dívám,
 do veršů leckterých se maní zahleděl.

Jak malba těší jen, na úžas nudu měníc!
 Na lístcích šeříku do písků vtaveném
 či rose plozené za půtek žluv a pěnic,
 kde v tazích oleje smích teče pramenem,

tkví síla mystická jak víno mámící mě,
 které si do číše po okraj naleji,
 vše rázem zaměním za mramorové síně,
 za línou idylu, za lipnou aleji.

Na sýrinx hrající, vstříc šel bych mezi všemi
 vítaje průvody, zve směle rytmem jat
 ty luzné, vznešené, div vzbuzující ženy
 a muže básníky, ač heroických vnad:

Zda révou věnčený Pan, Bakchus, reci jaří
 by ducha čeřili jak báje říká nám?
 Či nymfa rozverná, jíž výzva z očí září,
 by pomnít nedala všem trapným příčinám?

Jda v hávech řasnatých thyrs, ukloněn, bych nesl,
 louč hlasných obdivů pak opřed‘ tajemstvím,
 ač hledaje, co zde, já jinde nenalezl,
 se zpěvnou Erató bych souzněl veršem svým.

Žel, venku čeká svět, jež mdlý a plný šedi,
 bohatě strojí nám den za dnem o překot
 do nahé zlovůle a hrubé odpovědi,
 jež za své pojímá náš mrzký lidský rod,

ta zášť a lhostejnost až příliš těžká je mi,
 radš hloupost nevidět jak dme se v posměchu;
 vždyť sprostou neúctou se živí červi v zemi,
 co za um platilo, je mrtvé, bez dechu.

Ve světle nádherné tak jasně nekvetlo by,
 snad kouzla na moci by cosi tratila,
 však zalkle vzývati vše levné, bez ozdoby?
 Už dosti na kráse mě všednost krátila.