Dítě z hospody

Narodila jsem se mezi půllitry a smíchem,
kde se místo pohádek šeptá po dechu pivem.
Děda měl hospodu – můj první svět,
kde jsem se učila, že ticho má cenu jen, když někdo hned nalévá pět.

Zatímco jiní znali školku a pískoviště,
já znala historky o ztracených láskách a příliš levným štěstí.
Na stole voněla cibule a rum,
a já si říkala, že dospělost chutná jak tenhle dům.

Tam jsem slyšela chlapy, co brečí jen po flašce,
a ženy, co se smějou, i když v srdci mají prášek.
Tam jsem viděla, jak se city rozvazují v alkoholu,
a jak je těžké říct „mám tě rád“ bez toho dolu.

A tak není divu, že znám každou hospodu ve městě,
že vím, kde pivo pění víc než lidské štěstí.
Že umím poznat, kdy se kdo rozpadá,
jen podle toho, jak drží sklenici – jak moc se mu třese ruka.

Na češtině jsme hráli hru, prý „velké či malé písmo“.
A učitelka se ptá: „Jak se píše hospoda U Pletánků?“ — tak jsem to řekla přímo.
A třída se smála, že prý alkoholička jak vyšitá,
že znám hospody líp než básně, co se učí z listu.

Já se zasmála taky – protože co jiného dělat?
Ale ten smích pálil víc než slivovice po ránu.
A v hlavě mi bliklo: „Možná mají pravdu.“
Že už nepiju jen pro chuť, ale abych zapomněla na pravdu.

Protože v těch hospodách jsem vyrostla,
a teď v nich taky trochu stárnu.
A není to jen o chuti, spíš o klidu,
o tichu po smíchu, o světle po víku.

Někdy si říkám, že bych měla jít pryč,
ale jak odejít z místa, které bylo domovem,
i když ti pomalu bere dech?
Vždyť já tam nechala kus sebe – v pěně, co mizí dřív než vzpomínky.

Tak sedím zas u baru, poslouchám svět,
jak se směje, jak se hádá, jak se žije napůl.
A říkám si, že to není jen závislost,
to je spíš dědictví – smutné, pěnové, po dědovi.

A možná jednou, až se ze mě stane někdo jiný,
otevřu hospodu bez alkoholu, jen s hudbou a lidmi.
A budu nalévat místo rumu trochu pochopení,
protože vím, že každý má v sobě tu prázdnou sklenici –
jen čeká, čím ji naplní.