Rytíři Martine

Anotace: Když v kalendáři máme Martina.....

Tou dobou slunce studí,
do nahých korun rovných stromů,
zemi zahřívá severák,
tlející listí,
dláždí prašné cesty
králem, na měsíc se stává listopad.

Tou dobou rok co rok,
z bojových tažení vracíš se domů rytíři Martine.
Přijíždíš na černé, staré herce,
sotva se táhne, boří se do bláta,
ta mrcha proklatá.

A tvůj šat - jen hrubá kytlice,
z rukávů, visí jí krvavé cáry.
Tvou ozdobou jsou po těle šramy.
Jsi poražený.

Jindy zas přijíždíš na bílé kobyle,
krajina kolem leskne se a třpytí.
Ženeš se tryskem se svou krasavici.
Na hlavě zlatou přilbici,
tvé mužné tělo, brnění skrylo
a ostrým mečem vládneš,
jako nikdo jiný,
stal si se vítězem rytíři Martine.

Já teď tobě na počest,
házím ti rudou růži,
ta růže tě však trny zranila,
v klíně mém láskou mi umíráš...!