Pomalu ustává
ten mrazivý den
a tiše přichází
světlička zářivá,
když to tady jen
Měsíc si zazívá
naprosto nevinně
a klidně pospává
v měkkoučké peřině…
Až dolů k nám zavítá,
své síly posílá
do obláčků dechu,
jak ledová víla,
co z řeky procitá,
z bílého mechu
a v taji jedné chvíle
na březích osamí,
však všude kolem
rozsypává ledabyle
třpytivé drahokamy…
Do sněhových pavučin
už pěkně od vrchu
zemi rozezvučí
a krajiny zachvívá
nitkou zpod víček,
do stop i hladkých povrchů
stříbřitě vyšívá
závoje z perliček…
V pátek jsem viděla... tu stříbrnou nádheru... v paprskách Sluníčka k zemi padala... jen tak poletovala, perličky drobotinky. ST!**** Tvé dílko mne uchvátilo, na malou chviličku do dnů minulých vrátilo.
19.12.2010 20:29:00 | NikitaNikaT.
umíš se dívat, umíš o tom psát
umíš si všímat, dokážeš si hrát
umíš se zasnít, zvládneš pochopit
umíš se najít, a předat svůj cit...
d.í.k.y
19.12.2010 15:55:00 | šuměnka
Mám obdiv pro třpytné perličky (včera jsem je viděla všude na zahradě)
a krásný pocit z tvé básničky.
19.12.2010 10:41:00 | Kapka