za humny tmy...

klene se černá obloha
žárlivý měsíc není nad obzorem
pozemské okolí
zahaluje lehká mlha
kterou spíš cítím než vidím

jímá mne závrať
z nekonečných prostorů
a přece mám obzor na dosah

zvláštní ticho podzimní noci
měkké jako let sovy
kdy hvězdy promlouvají
svým zjevem vznešenosti
a mlčky napovídají
pro zpěv a verše
jež nebudou napsány

nehlučí hodovní síně
plné hovorů o ničem
necinkají poloprázdné poháry
neurčitých doteků
všednost nekýve z koutů a tváří
čím by se na cizí vrub pobavila

horská louka tlumí rytmus kroků
a vede diskrétně dominem
s prstem na ústech

stmívání minulo
a po nebeské báni
kráčí půvabná střelkyně
aby mne unesla
z proudů oceánu dne
a já se odvážil podívat
jak se nahá koupe
i když jsem věděl
že mne promění v jelena…